Vidím světla. Čeká mě konec? Nebo jsem už mrtvý? Je toto snad ráj? Odkdy má vstup do nebe dvě světla přibližující se až podivně rychle? To mě snad nebe chce tak moc? Zvuky z okolí splynuly v jeden pískavý, který nutí mé uši krvácet. Cítím svůj tep. Takže nejsem mrtvý? Světla už jsou tak blízko, že začínám rozeznávat tvary a plechy mezi nimi. Vím, že bych měl utíkat, uhnout na stranu nebo něco, ale jsem jako zkamenělý. Je to tu. Teď je to konec.
S trhnutím se proberu. Kde to jsem? Jsem stále oslněn světly. Pomalu mrkám a rozkoukávám se po bledé jakoby bez života místnosti. Tep se začíná uklidňovat. Pohled mi padne na nemocniční postel. A na člověka v ní. Najednou si to uvědomím. Zasáhne mě bolest tak silná, jako by mě doopravdy srazil náklaďák. Svalím se na židli, ze které jsem vyskočil. „Ahoj...," vydechnu tiše a rozříznu tím těžké ticho pokoje. „Promiň, že jsem tě vylekal," usměji se smutně. Nejde to, ale kvůli němu se donutím. Doktoři tvrdí, že mě neslyší, ale já si myslím, že jo. Proto s ním stále zůstávám. Chci, aby se necítil opuštěně.
„Už pár dní jsem se pořádně nevyspal, proto mám ty noční můry. Neboj se o mě." Držím ho za ruku se slzami v očích. Zkontroluji budík na nemocničním stole. „Stejně bych za pár minut musel vstávat," zaskuhrám a zvednu se. Použiji sprchu na pokoji a rychle připravím sebe i učebnice. „Musím teď do školy, pak za tebou hned zase přijdu. Opatruj se zatím," zamávám a vypravím se na autobus.
Ještě čtrnáct dní zpět bych k němu nastoupil do autobusu, kde by mi taškou na sedadle vedle sebe držel místo jako každý den už od základky. Povídali bychom si o tom, co budeme dělat odpoledne po škole a jestli náhodou nemáme nějaké úkoly, na které jsme předešlý den při hrách a dovádění zapomněli. Teď je tu ticho. Celý autobus jako by najednou utichl. Ani motor nevrčí tak, jak předtím vrčel. Všichni lidé uvnitř hledí z okna se sluchátky v uších a já se k nim nyní přidávám. Už žádné ranní rozhovory ani hádky s řidičem kvůli tomu, že má zpoždění. Nic.
Vystoupím na školní zastávce a vydám se cestou po chodbách do třídy. Zajetý cyklus, který nikdy netrval tak dlouho jako tyto dny. Přejít celou školu najednou trvá desítky minut místo pár rychlých sekund plných smíchu nebo přehnaného otrávení z nadcházející zkoušky. Posadím se do prázdné lavice. Třída ztichne stejně jako autobus. Spolužáci si okolo mne jen šeptají. Žáci jeden po druhém přichází a vítají se se svými kamarády. Nakonec dorazí i ten poslední v patách učiteli. Všechny židle se zaplní. Všechny až na jednu. Na tu vedle mě. Ta zůstává žalostně prázdná. Na tu prázdnou židli už snad začíná usedat i prach.
„Jak je mu?" zeptá se jedna holka o přestávce. Nic moc o ní nevím. Jen, že se nějakou dobu o mého kámoše ucházela. „Pořád stejně," povzdychnu a ani nezvednu pohled od zápisků, které se teď změnily spíše v omalovánky. „To je mi líto," pronese sklesle. To je všem. Všem je líto mladého života, který náhle zhasíná. Úplně všichni toho litují, a to u toho ani nebyli. Jen kývnu a dál si čmárám čáry, které nedávají smysl. Nic nedává smysl. Měl bych být u něho, čekat, až se probudí, a společně se pak smát, jak dlouho si pospal, a ne dřepět tady a dělat, že mě zajímají věci, které učitelé říkají. Ve skutečnosti nepochytím ani větu.
První týden jsem zůstával pouze u něj, ale rodiče představu mého zahálení u dočasného spáče nesnesli. Musel jsem slíbit, že půjdu znovu do školy. Do toho ústavu, kde bude všechno stejně jednolité jako vždy, ale navíc ještě posazené do šedého filtru smutku. Lpěli na tom, jako by to mělo něco změnit. Jako by učení a výklad měl sundat tu tíhu z mých ramen a tu vinu z mého srdce.
Vteřiny plynou jako hodiny, hodiny zas jako dny, ale nakonec se nekonečná doba sezení a čmárání si do sešitu chýlí ke konci a já můžu pomalými kroky vyrazit na autobus. Jídelně se vyhýbám obloukem. Poslední dobou nemám hlad. Navíc je to jedno z těch míst, kam si ani po čtrnácti dnech sám netroufám. Tam jsme spolu z celé téhle budovy seděli a mluvili nejvíc. Oběd se pro nás stal nesmrtelnou rutinou. Ještě nedávno bývala nesmrtelná.
Procházím chodbami a všude vidím duchy minulosti. Slyším plynout staré konverzace, jedna přes druhou. Zvedá se mi žaludek. Musím si zachovat čistou klidnou hlavu, jinak bych se uprostřed chodby svalil k zemi v slzách jako rozbitá hromádka, kterou jsem se nedobrovolně stal. První dny jsem si myslel, že se potřebuje jen prospat. Že ta nehoda nebyla tak zlá, jak vypadala. Všechna vnější zranění přece vypadají stejně. Všechny odřeniny, které jsme si kdy léčily, vždy vypadaly hrozivě, ale ve skutečnosti tolik nebolely.
Jak by toto mohlo být zlé? Nikdy nic nebylo natolik zlé. On byl vždy ten, který měl štěstí ve všem, na co sáhl a co se mu událo. My oba ho měli, když se nad tím zamyslím. On byl šťastný, že se mu daří. Že z každého testu, i když se na něj ani nepodíval, vyvázl alespoň s pár body navíc a zachránil se od propadnutí. Že při každé školní basketbalové hře zabodoval jak v týmu, tak u diváků a slečen. Měl štěstí v životě a já měl štěstí, že jsem ho potkal.
Zachránil mi život. Několikrát. Díky němu jsem někam doopravdy patřil. Dal mi domov, který jsem postrádal. Vzal mě pod svá křídla, když mi má byla ustřižena. Mě, kdysi zničeného kluka světem okolo něj. Kluka, co už neměl co ztratit. Kluka, jehož víra v dobro a štěstí života byla zlomena. Kdysi, tam v té uličce, kdy se ten zlomený kluk díval do dálky z mostu a už se nahýbal přes okraj, mu lehce položil ruku na rameno a zachránil tak plamínek života od vyhasnutí.
To díky němu zažil ten kluk dobrý zbytek dětství. To díky tomuto hrdinovi vyrostl ze zlomeného kluka mladý muž plný života a znovu najitých snů. Díky dočasnému spáči jsem žil. Tak proč se nás najednou to štěstí vzdalo? Proč nás nechalo opuštěné stát uprostřed prosincového pole zahaleného v ledovém ranním oparu, ztracené bez informace, kudy zpět domů k teplému rodinnému krbu?
To se nás prostě zbavilo stejně krutě, jako se pán zbaví svého nechtěného psa? Jako se majitelka odstěhuje bez své kočky, která na ni bude každým dnem čekat u dveří? Jako otec odejde od rodiny a jako matka, která zařídí, aby rodina nezbyla ani v kousku rozpadlého domova?
Sedím v nemocnici a nechám se unášet těmito myšlenkami. Každý den pro mě vypadá stejně. Dokola a dokola ráno odcházím z nemocnice a zase se tam večer vracím. Den za dnem, týden za týdnem. Dnes je výročí. Čtyřicet dní od nehody. Začal jsem psát deník, kde se vyzpovídám svému kamarádovi na lůžku, když mě neslyší. Ne protože by snad neslyšel, jen už k němu do pokoje nemůžu. Vina mě odtamtud vyhnala. Nesnesl jsem den za dnem koukat na jeho žalostné tělo postrádající život.
Začal být jen prázdnou schránkou bez náznaku toho, že se ještě někdy probudí, a to nesu těžce. „Čím déle spí, tím těžší pro něj bude se vzbudit,” říkala mi jedna sestra, když jsem nehnutě stál u proskleného okýnka dveří a díval se, co z toho člověka plného energie a radosti zbývá. Vina se přese mě valí v bouřkových vlnách, které potápějí lodě. Jak to, že já si žiju normální život, když on nemůže? Jak mohu normálně chodit čekat na autobus a poslouchat lekce učitelů? Proč já ano a on ne?
Já si nezasloužím být ten z nás dvou, kdo může vše. On si nezaslouží být ten, kdo leží a pomalu odchází. Jak to může být on, když jsem to měl být já? Chtěl jsem na něj být naštvaný. To kvůli němu jsme oba skončili ve stavu, v jakém jsme teď. Kdyby jen nechtěl být znovu hrdinou v mém příběhu. Kdyby jen nechal osud pracovat, tak jak měl. Byl jsem na něj naštvaný. Klel jsem na něj. Jak mohl být tak nerozvážný? Světla, která vídám ve snech si jasně měla vzít mě. Tak proč se mě on rozhodl poněkolikáté znovu zachránit?
Nepamatuji si, co se přesně stalo. Jen vím, že to já měl být na jeho místě. To já měl být nyní v kómatu po srážce s náklaďákem. To on měl být ten, kdo žije. Ten, koho svět potřebuje. Já pro svět neznamenám mnoho, ale on ano. On měl být ten, kdo tu bude sedět. Nemohl by si ani nic vyčítat. Nebyla by to jeho chyba, kdyby mě nezachránil. Protože to už jednou udělal. A uspěl. Tak proč se podruhé prostě nemohl vzdát?
Klepu nohou do hnusně zeleného lina ladícího s tmavě zelenými židličkami, na kterých jsem seděl. V ruce deník a propisku, která už začíná dopisovat z toho, kolik jsem toho napsal. Cítím se tak sám, až to bolí. Domů už skoro ani nechodím. K čemu taky? Zabydlel jsem se na sedačkách před prosklenými dveřmi. Děsí mě pomyšlení, co je za nimi. Už se nedívám skrz okénko, abych ho jen na chvíli viděl. Nechci ho nadále takhle vidět.
Nedávno jsem oslavil svoje narozeniny. Nebyl nikdo, kdo by mi dal dort se svíčkou, abych mohl mít přání, ale já to přání stejně měl. „Ať se vzbudí. Jen ať se prosím vzbudí,” vydechl jsem s upřeným pohledem plným slz a naděje na noční oblohu posetou hvězdami skrz nemocniční okno. „Jsem tak zoufalý, že už doufám i v přání,” zasmál jsem se pro sebe. „Vidíš, co se mnou děláš? Za tohle můžeš ty.” To bylo naposledy, kdy jsem se prosklenými dveřmi díval do obličeje dočasného spáče.
Příště, až se na něj podívám, bude stát ve dveřích s očima plnýma života. Usměje se na mě a bude mi vyprávět o snech, co se mu zdály.
Týden po týdnu šel, přímo pospíchal. Nějak se to stalo a já odpočetl osmdesátý den. Ráno jsem se vzbudil doma. Vina už se rozplynula i na chodbu a já tam prostě nemohl spát. Pořád tam chodím, samozřejmě. Nikdy bych nemohl nechat svého přítele samotného.
Ve škole přišel týden známkování. Donutil jsem se učit, alespoň chvíli každý den mezi psaním už druhého deníku. Tyto dny už mu ani moc nepíšu. Bolí to, když neodpovídá. Když ani nevím, jestli si to někdy přečte. Sedím ve třídě, přede mnou leží test z matematiky a rovnice se na mě mračí. Mračím se na ně zpátky, ale v myšlenkách jsem daleko od matematiky. Místo toho musím vymyslet, jak oslavit narozeniny někoho, kdo ani není plně mezi námi.
Koupím dva jeho oblíbené koláče v pekárně na cestě domů, kde jsme každý den chodívali. Stále vídám stíny minulosti, i když jsem si na ně docela zvykl. Už je nevnímám. Prostě s nimi žiju. Spěchám k oslavenci do nemocničního pokoje a cítím nadšení. Cítím víc naděje než kdy dřív. Kdy jindy by se měl probudit než právě dnes? Dnes na jeho narozeniny.
Zabzučí mi telefon. Pomalu ho vytáhnu z kapsy. To je číslo z nemocnice, poznám hned. „Haló?“ hlas se mi třese. Vzbudil se? Byly mé naděje a přání snad vyslyšeny? „Volám na toto číslo, protože jste člověk napsaný u nouzového kontaktu?“ „Ano, to jsem,“ už to asi nevydržím. Klepu se a srdce mi bouchá v nepravidelném rytmu. „Můžete sem hned přijít? Pacientův stav nevypadá moc dobře,“ řekne mi sestra naléhavě tiše. Možná se mi jen zdá, že ztichla. V uších neslyším nic víc než šum.
Rozeběhnu se, jak nejrychleji mohu. Koláče mi vypadnou z ruky a já to tak nechám. Běžím a běžím. Už nemůžu. Nenávidím běh. Můj dech se krátí, ale já se nutím dál a dál dávat nohu před nohu. „Kde je?“ vydechnu prudce na sestru, která na mě vrhne divný pohled. Provinilý? To snad ne. Celé se mi to zdá jako sen. Nevím, co se děje. Co se děje? Panikařím a třesu se. Nemůžu myslet.
„Pane, uklidněte se, prosím,” snaží se mě sestra uklidnit, ale já vím, že to se jí nepovede. Uklidním se, až ho uvidím. I kdyby stále ležel. Alespoň něco. Snažím se kolem ní proklouznout. Chvíli se mnou bojuje, ale já se nevzdám. Nikdy bych se nevzdal. Najednou mě slabé ručky stařičké sestry pustí a já zase běžím. Nikdy jsem nebyl nějak rychlý běžec, ale pro něj se stávám atletem. Vybíhám poschodí za poschodím, až dorazím do chodby. Celou cestu si opakuji jen dvě slova. „Prosím, ne,” řvu na všechny svaté, co jsou ochotni poslouchat.
Zadýchaně se zastavím na samém začátku a poslouchám. Ticho. Děsivé strašné ticho přinášející jen špatné zprávy. Naskočí mi husí kůže. Oči mám rozevřené strachy. Panikou. Nevím, kde naberu tu odvahu, ale pomalu vykročím. Každý krokem je pro mě těžší zvedat nohy a jít dál. Chci odsud utéct. Chci se zahrabat pod peřinu, kde na mě žádní bubáci nemohou. Ještě lépe se chci vrátit do dne, kdy na mě promluvil. Od té doby bylo vše jen dobré. Stýská se mi po tom čase.
Nekonečná doba nakonec uplyne. Stojím krok od dveří, kde leží, musí ležet, a sbírám odvahu. Strach mi koluje v kostech. Ukládá se v žaludku a způsobuje, že se za chvíli asi pozvracím. „Prosím ne,” vydechnu naposledy a překonám vzdálenost mezi mnou a dveřmi s okýnkem. Poprvé za měsíce se jím podívám do pokoje. Do pokoje, kde stojí jen prázdná postel s židlí, na které jsem sedával. Zarazím se. „Kde je?” zeptám se do prázdna a netrpělivě čekám na odpověď.
„Už je pryč,” položí mi křehkou ruku na rameno sestra. Padnu k zemi. Sjedu po dveřích, kolena mě brní a bolí. Ne, ne, ne, ne, ne. Lže, je to lhářka! Ta paní je stará, určitě se spletla. Musela to poplést. Musela, musela, prostě musela! Nevím, v jaký čas jsem začal řvát z plných plic. Nic jsem neslyšel. Jen ten věčný šum v uších. V pozadí jsem vnímal sestru, jak se mě snaží zvednout, ale já nemohl. Nemohl být pryč. Ne teď. Ne, když jsem ho potřeboval. Napůl, ne, celým svým bytím jsem doufal, že je tohle jen nějaký vtip. Že se za chvíli objeví na konci chodby a bude se mi smát, jaký uplakánek to jsem.
Nebyl to ale vtip. Věděl jsem to. Celou dobu jsem to věděl. Vteřiny po té nehodě jsem to věděl. Cítil jsem to. Bál jsem se si to přiznat, ale bylo to tak. Nikdo nemohl přežít tak strašlivou nehodu. Přesvědčoval jsem se, že tomu tak není, ale bylo. Oba jsme v ten den zemřeli. Jen jeden z nás ale přestal dýchat. Já ji přežil. Díky němu. A on díky mně ne. 80. den, v den svých narozenin, tento boj o život se smrtkou vzdal.
Nikola Küfnerová, P3A