Listopad, měsíc sešlosti, úzkostí a sklíčenosti. Věčně prší, zem je pokrytá lezavou šedí a panuje špatná nálada. Barvy podzimu už stejně nejsou to, co bývaly. Svět se zahaluje do stínů a zpěv ranních ptáčků už dávno vymizel. Celkově krajina postupně umírá a připravuje se na zimu. Samozřejmě se najdou lidi, kteří si najdou zalíbení v melancholii, ale to jsou většinou umělci a názorům umělců bychom nikdy neměli přikládat velkou váhu.
„Necítíš, že jsi tu už někdy byl? Takové Déjà Vu?“
„Ano“
Zavřel jsem a oči a nechal se nést, ne, přímo strhnout proudem slz s nachovým nádechem. Nechal jsem své tělo pomalu potápět v nekonečném víru nářku. Zavřel jsem oči a představoval si, jaké by to asi bylo, kdyby…
Zavřel jsem oči a viděl jsem. Zavřel jsem oči a slyšel jsem nejhlubší tóny houslí. Takové tóny, které se pomalu vytrácí z horizontu. Stejně jako hvězdy pod mračny nebo naděje v lepší zítřky.
„Snad někdy budu řekou.“
Otevřel jsem oči.
Zřel jsem krajinu. Lesy jako kostry bez listů, které je dříve obývaly, malý palouček, nikde nikdo a vítr volaje o pomoc. Skutečně šlo o listopadovou krajinu. Akorát tu byl jeden rozdíl. Celá scenérie měla jen a jen karmínové barvy.
Tato změna mi ani tak nevadila, vlastně jsem si v ní našel zalíbení, vše bylo tak jiné, tak zajímavé, tak perfektní. Začal jsem se procházet po paloučku dál hlouběji do lesa a užíval si všechny ty odstíny karmínu. Nemohl jsem se vynadívat všech těch nuancí jedné barvy. Užíval jsem si ty nejjemnější tóny, cítil jsem jednotnost, konečně někam patřím. Dotkl jsem se kmenů stromů a dotyk, jindy tak běžný, nyní tak zajímavý a naplňující. Vzduch jako by mě nadnášel a ve vůni deště jsem dokázal rozeznat náznak krve.
Po chvíli jsem našel říčku a lávku. Rozhodl jsem se na chvíli zastavit, opřít se o dřevěné zábradlí, které bylo jen na jedné straně, a nechat mysl unášet proudem vody. Nebo snad Karmínem samým? Tak lesklým, tak jemným.
Na okamžik se mi zdálo, že svět je v harmonii.
Pohlédl jsem do říčky a zhrozil jsem se svého vzhledu. Byl jsem to já, ale byl jsem tyrkysový. Byl jsem jiný. Nedokázal jsem pochopit, jak moc se nemůžu hodit do tohoto světa. Byl jsem subjekt, co tu absolutně nemá co dělat. Začínal jsem ztrácet na tempo svých myšlenek a zatočila se mi hlava. Udělal jsem pár kroků dozadu, ale to už jsem necítil pod sebou pevnou lávku.
Ocitl jsem se ve vzduchu, ani jsem neviděl na zem, takže jsem nemohl odhadnout svůj pád. Nemohl jsem se neusmát. Tak a je hotovo pomyslel jsem si.
„Vážně sis myslel, že to takhle spravíš?“
Otevřel jsem oči.
Víc monochromní místnost jsem ještě neviděl. Její jednolitost mi až dorážela na oči. Nebylo možné rozeznat stěny od podlahy a stropu. Nedokázal jsem rozpoznat ani odraz nebo aspoň odlesk světla samého. Možná to ani nebyla místnost. Jediné, co krášlilo tuhle jednolitou hrobku, byly dvě osoby. Obě byly v kápích a nebylo jim vidět do očí. Mučedník oděný v karmínovém a přízrak oděný v nachovém.
„Vol.“
Otevřela jsem oči.
Bylo chladné jitro, už jsem nemohla dál spát, pokud se teda probdělé noci dá říkat spánek. Ani by mě nepřekvapilo, kdybych pořád snila. Po několika marných pokusech o zapálení sporáku pro uvaření čaje, „Co to zas je s tím krámem?“ jsem došla k závěru, že se ranní slabosti zbavím na procházce. Vyšla jsem ven a lezavá zima se mi ihned zaryla pod kůži.
Celou dobu jsem se nedokázala soustředit na chůzi. Hlavu jsem měla jako střep a za boha jsem si nemohla vzpomenout, jak jsem se do tohoto dosud pro mě neznámého stavu mohla dostat. Svět se mi před očima měnil v nejnepříjemnější houpačku. Nohy byly jako z gumy, necítila jsem absolutně žádnou sílu.
„Asi se brzy vyzvracíš.“
Začínala jsem ztrácet rovnováhu a potřebovala jsem si odpočinout. Opřela jsem se o kamenný ochoz mostu. Mýma holýma rukama okamžitě projel bolestivý šok způsobený dotykem ledového kamenu. Zaúpěla jsem bolestí, ale nikdo mě neslyšel. Byla jsem sama. Jen já a ranní mlha.
Vzhlédla jsem k řece. Byla stále stejně špinavá a stejně lákavá jako dřív. Zajímalo by mě, jestli by Ota Pavel našel stejně silnou lásku k vodám a řekám, kdyby dnes stál tam, kde dnes já. Jestli by ho stále lákala tato ubohá podívaná, nebo by jen mlčky sledoval její umírající odlesky. Cynicky jsem se pousmála.
„Vnímáš, jak se svět rozpadá?“
„Snad jsem někdy byla řekou.“
„Líbila by se ti víc v karmínové barvě, ne?“
Ani nevím, jak dlouho jsem tam mohla stát. Vím jen, že když jsem se odtrhla, začala jsem se celá třást zimou. Potřebovala jsem se zahřát a bylo mi zle.
Po nějaké době jsem se promrzlá doplahočila do svého domova. Vlastně bych ani nedokázala vysvětlit, kudy jsem šla a kam jsem měla namířeno. V hlavě mi jen létaly myšlenky, zleva doprava, smutné či veselé a vše se nakonec ztrácelo v nekonečné poušti zapomnění jako před testem z matiky, ale tohle bylo horší. Nedokázala jsem ani jednu uchopit, vlastně ani nevím, jestli bych nějakou vůbec uchopit chtěla.
Zabouchla jsem za sebou dveře, a sesunula se na zem.
„Na stolku máš připravené prášky. Ty ti určitě udělají líp“
„Jak ironické, když vím, že co mě zachraňuje, je zároveň toxické.“
Na tváři se mi mihl úsměv.
Ani jsem nepřemýšlela nad možnými následky nepřiměřeného dávkování a spolkla jsem 2 pilulky na sucho.
„Za chvíli se probudíš a bude ti líp, uvidíš“
Vrátila jsem se z podivných mdlob plných karmínu a šepotu. Celé tělo mě bolelo z dlouhého ležení na tvrdé zemi. Pomalu jsem se zvedla a odsunula jsem se k posteli.
Jediné, na co mi ještě zbylo trochu síly byla četba. Otevřela jsem knihu od pana D.
Po chvíli jsem vytřeštila jsem oči. Vytrhla jsem stránku a zmačkala a zahodila ji.
„Vybrala jsem si“
A usnula jsem do moře hvězd.
Jakub Havlas, P4A